Kapitola I.

I.

 Poslední dobou se ztrácím sama sobě a nevím jak tomu zabránit. Ztrácím chuť k jídlu,chuť celkově ke všemu. Jediné co bych teď chtěla doopradvy dělat je ležet v posteli s M. a poslouchat jak klidně dýchá,když usíná. Poslouchat,jak mu bije srdce. Cítit se v bezpečí v jeho objetí a nic nemuset dělat,nikam nemuset pospíchat. Nechci se starat o čas,čas a peníze tu budou pořád,ale my ne. Bojím se toho,že si až v pozdním věku uvědomím,jak moc jsem právě v téhle mé wasted youth době ztratila. Snažím se být odlišná,ale právě to,jak se snažím být odlišná mě dovádí k závěru,jak moc jsem stejná jako ostatní,protože každý se snaží něják vyniknout,být naprostý unikát v tom co dělá,v tom jak mluví,v tom jak přmýšlí,v tom jak věci vidí,ale právě tohle jsou důvody proč jsme všichni naprosto stejní. Tohle je jedna z věcí,která mě děsí! Máme 24 hodin denně na to,být kdo jsme,ale místo toho přemýšlíme nad tím,jak moc být někdo jiný,někdo kdo tu ještě nebyl,ale přitom to právě jsme,jsme všichni jiní,ale bezmyšlenkovitě a zcela nenápadně bez vlastní vůle se ztrácíme sami v sobě a hledáme tam uvnitř sebe nějákého naprosto odlišného člověka,který nás jednou dožene a zničí. Ale proč to děláme? Proč máme potřebu v sobě hledat někoho jiného? Proč vůbec máme potřebu nad vším tolik přemýšlet,ve všem něco hledat,pátrat po chybách?