Kapitola III.

I.

Často si teď pokládám za otázku,kolik času asi tak lídé přemýšlí o sebevraždě. Já o tom přemýšlím hodně často,kolikrát v tom ani není nějáký hlubší důvod,jen by mě zajímalo jaké to je. Cítí se prý bezmocně,ale zároveň klidně. Cítíte prý i zlváštní radost,asi podobnou té při které pláčete ale zároveň se usmíváte. Napadlo mě to,když jsem dnes seděla o matematiku vedle své kamarádky,která mi vyprávěla vtip. Chtělo se mi smát,ale zároveň plakat z toho,kde jsem se právě v tu chvíli nacházela. Neudělala jsem nic,seděla jsem a přikyvovala v zájmu o to,co mi právě teď vypráví. Dnešek byl celkově naprosto zajímavý den,celý den jsem se cítila naprosto sama. Byla to ta otravná samota. Samota,při které nejste tak úplně sami,ale cítite se tak. Jste v autobuse s lidmi,ve škole s přáteli,sedíte v obýváku s rodinou,ale pořád se cítíte sami. Je zajímavé jak moc dobře dokáže člověk zmanipulovat svoje vlastní pocity,namluvíme si,že máme hrozný život,nebo že právě teď je to ta nejkrásnější chvíle v našem životě,ale přitom je to naprosto obyčejný moment,který je zmanipulován naší vlastní myslí.