Kapitola II.

Kapitola II.

Mám problémy s až moc přemýšlením,přemýšlín neustále,o všem. Tohle moje přemýšlení mé dovádí k depresím,kterými trpím. Moje dětství nebylo jedno z nejkrásnějších. Moji rodiče se vždy hnali jen za penězmi,hnali se za hladem,který neuměli ukojit hromady peněz,byli neustále nespokojení. Mám pocit,že se mi nedostávalo dostatečné rodičovské lásky,ale zní to až moc sobecky,jsou i horší věci. Na jednu stranu se mi dostávalo všeho ostatního,peněz,neomezené svobody... Moje neomezená svoboda mě dovedla do slepé uličky,nemohla jsem uniknout od zkažeností,které jsem poznávala. Díky tomu jsem dospěla ve všem až moc rychle,začala jsem být více emočně odolnější a vyspělejší než jsem měla být na svůj věk.. V podstatě jim za tohle můžu poděkovat,ale zároveň mám nutkání je za to nenávidět. Mám ještě starší sestru,o hodně starší,o 16 let. Už teď má rodinu,manžela a já se stále patlám na střední škole. Je to pro mě dosti těžké sledovat jak je moje sestra o tolik odlišná než já,je spíš něco jako rodinná příbuzná. Se sestrou jsem skoro ani nevyrůstala,když se jsem byla malá tak se už stěhovala do svého vlastního domu a žila sama s rodiči. Můj celkový cit k rodině je hrozně nevyzpytatelný,miluju je,ale zároveň mám k nim vybudovanou nenávist za to,jak se postavili k mé výchově. Jezdili jsme na večeře do restaurací,protože matka nikdy nevařila,jezdili jsme s tátou na firemní večírky a poznávali se s naprosto nechutně přepichem rozmazlenými lidmi,kteří se mi hnusili,protivili a naprosto mě znechucovali,ovšem moji rodiče si s nimi rozumněli ve všem,dokázali s nimi diskutovat hodiny,mezitím co já jsem s nimi nevydržela v jedné místnosti ani pár sekund. Víte,je docela ironické,když si lidé myslí,že mají vše a přitom ani neví,že nemají skoro nic.