Kapitola V.

Kapitola V.

Našla jsem naprostou a nekonečnou ubohost ve slovech. Co jsou slova oproti dotekům, pohybům, očním kontaktům, úsměvu, pláči...? Skoro nic, dá se říci. Skoro jsem z toho byla v depresi, když jsem si uvědomila, že tuhle ubohost lidé používají raději než pouhý úsměv. Používají slova jako nadávku,urážku, ale zároveň dokážou slovy vyznat svou lásku k milované osobě. Je to zvláštní, celý náš život je zvláštní. Všichni chceme dosáhnout naplnění našeho životního cíle aniž bychom věděli co to vlastně je. Ženeme se za penězi, opouštíme kvůli práci milované osoby, kvůli škole ztrácíme svůj nenavrátitelný čas a naše mládí. Každou minutu,když jsme naštvaní,smutní,sobečtí,se nám odečítá čas,kdy můžeme být milí,hodní,šťastní. Je to docela ironické,jak dokážeme my bytosti někdy přemýšlet. Ničeho si nevážíme, jsme každou chvíli kvůli každé malé nevyrovnanosti v našem plánu za cílem naštvaní, zapomínáme na všechno důležité, hnusíme se sami sobě, ale přitom stále opakujeme všechno tohle pořád dokola. Je to vážně ironické. Řekla bych, že lidé se nikdy nepochopí navzájem, jsme každý naprosto odlišní, něčím zvláštním, máme svoje vlastní dary, ale nechceme my všichni přece jen být obyčejně šťastní?